S tou krásnou básní o dvou slokách něžných,

S tou krásnou básní o dvou slokách něžných,

kterou Tvá hruď tak sladce skanduje,

proč nechceš svěřiti se básníkovi,

jenž v písních se Ti se vším svěřuje?

Ten vábný kraj, kde na vrcholcích sněžných

vzkvétají růže z vlahé hlubiny,

proč nechceš odhaliti poutníkovi,

jenž tolik má rád vonné krajiny?

A je-li to jen hnízdo rajských ptáků,

zda nejsou krásní pro potěšení!

Och, zobáčků dvé čeká na polibky

a hrdliček dvé na pohlazení!

Leč, drahá, nezdá se i Tobě někdy,

že čekají už příliš dlouho snad?

A že jen jakés velké poblouznění

jim zabraňuje dát se milovat?

Rci, proč, ó proč jen v skrytosti a taji

má kvésti květ, když chce být celován

a když se právě rozvil nejkrásněji

a nejvíce je možná milován?

Čas řítí se a všecko odkvétá nám.

Kéž marně nekvete, co k světu je. – – –

To neříká Ti neupřímný svůdce.

To říká básník, jenž Tě miluje.