S úsměvem.

Sny, které nikdy nelze ukojiti

a jež jak balvan choré srdce stíží,

vždy náhle tak se v lidské duši vznítí,

jak hvězdy, když se tichý večer blíží

a v dáli červánkem den ještě svítí.

A člověk pouze mlčky hlavu sníží

a srdce nastaví, ať jed jich kane

v ně zvolna dál, jak rosa listů mříží

na srdce v kůře stromu vyřezané.

Kdo vysvětlí to? Klaníme se kráse

v snech nespokojených, v odříkání, pláči,

a přec ni stopy o tom v našem hlase.

Dvou očí soucit k útěše nám stačí,

ač slzy bolesti se v řasy tlačí...

A člověk umírá a – usmívá se.