S večera.

Rád s večera jdu mezi žity

když chudobkami bují mez

a křepelice v brázdách skryty

v luh rozhazují „pět peněz“;

když traviny jsou šťavou syty,

a keře jako kytky svity,

a v zlaté zoře tone ves!

Zřím ptáka, jak se v javor skrývá,

a schoulen velký pod lupen

mdlým hlasem z polospánku zpívá,

co v srdci utkvělo ten den;

buk sosně tiše s Bohem kývá

a sova lupu žádostivá –

stín smrti – táhne z lesa ven!

Luh stišil se a niva stměla,

v mez dutou skryl se čmelů roj,

a hvozdu srna osamělá

blíž olšin svěží pije zdroj,

ač druhdy, když se pole bělá,

tak není bez strachu a smělá,

a sova opouští svou chvoj.

Skryt v rákos rybník sobě hoví,

v něm blankytových nebe desk,

vždy čarovný a stále nový

hvězd třepotných se kmitá lesk(

co sní ten rybník? kdož to poví?

co básník z něho k verši loví

jest povzdech sítí jen a stesk!

Hle, v jizbu rybákovu blýská

svým srpem nebes bledý lhář,

kde babička si vnoučkům stýská,

již rozrytou jí hladí tvář,

až skázkou síň se plní nízká

a jak světélka z třasaviska

plá z děckých očí plachá zář.

A ze zadu-li spánek v taji

jim ruce na mdlý tiskne zor

a dušičky v sen zapadají

jak sykořice v šumný bor,

tu myslím: nyní v rajském kraji

andílci na housle vám hrají

a děti mé jich množí sbor. –