S večerem.

S večerem, jenž se blíží,

se duše v sebe hříží,

ve stíny, jež kol hrají,

jak s duchy hovoří;

v minulém hýří čase,

co dále bude, ptá se,

a v přeludů svých báji

se znova ponoří.

Ta síť z pavučin stkána

je leckde potrhána

a místo perel pouze

v ní hraje slzný třpyt –

a přec neváháš v boji

na rány duše svojí,

na oddech, v úkoj touze

ji sobě přiložit.

Ač schrána je tak měkká,

že, krev kde nejvíc stéká,

do ran se sdílně klade

a bolest zastaví;

jak do chladných vln plesa

že zmdlená hlava klesá,

se podá jak v dny mladé

v plen sladké únavy.

A dlouho sedíš v stíně,

té žehnáš pavučině

a rozžehnouti světlo

se skoro obáváš.

Kdos vstoup’ – se nehneš ani,

skráň složenou v své dlani

ty cítíš, cosi zkvetlo,

cos v hloubi duše máš.

To asfodelu bledý

květ, slzí tají sledy,

bez vůně, ale snivý

jak milá ženská tvář

a z něho v srdce padá,

kde vášní vřela váda,

dech míru konejšivý

a upomínky zář!