S VĚTREM.

Letí vítr korunami...

Zprvu jenom šepotají,

potom šumí, hučí, bouří – –

jako v pláči umlkají – –

tichnou zcela. Jako ve snu

jen se větev k větvi kloní.

A v tu tiš? Aj! píseň zvoní,

z pohádky co léta zbyla.

Strnad hvízdá, poslyš chvíli! – –

A juž zas ten vítr kvílí,

zase zmítá korunami

v modru nebe – zas to hučí.

Slouchám tiše, jak to srdce

s vichrem pláče, s vichrem zvučí.

Tichne bor – a srdce bije,

vichr žití klidu nedá. –

Zda kdy najde, co tu hledá?

Zda mu sladká píseň štěstí

zazvoní kdys v ztichlou bouři,

jak těm lesům, co v nich snilo!

Třeba kratičká jen píseň,

po níž v touze teskně bilo?