S VRCHU HORY...

S vrchu hory v padol zírám

a dál v kraje pod hvězdami,

tichá noc, jen bor mi šumí

nade hlavou zamyšlenou.

„Rodný kraji! slavná vlasti!

otcův země posvěcená,

mocná kdys, teď ponížená,

nad tebou já zaplakal bych

pláčem hořkým, Zábojovým!“

Všecko ticho, smutno, mrtvo,

kol jen hvozdem táhlý šumot

jako obra povzdechnutí:

„Zábojův ty smutný synu!

Zábojovi potomkové!“