S východem měsíce.

S východem měsíce, kdy večer padá níž

a den se zvolna krátí,

ty stíne mlčící, proč, o čem tady sníš

a co kol hlavy vlá ti?

Jdou stíny večera, jež také v duši máš,

a ticho, smutno vše je.

Ty cítíš, teskno tu, – ty v snech se zadumáš,

a duší vzdech se chvěje.

Hle, měsíc vychází a jeho bílý svit

až do duše ti kane,

ten pohled hluboký zříš podivně se chvít,

jak oko uplakané.

A ty si vzpomínáš na všecko, co jsi žil,

na vše to zašlé záhy,

jak všecko, všecko už jsi v rakev uložil

z té drsné, těžké dráhy.

Tam všecko dávno spí, co život kdy ti dal,

v té vůni hrobních květů –

a měsíc vycházel a měsíc zapadal –

co člověk ještě chce tu?

Jen myslit nadarmo, co bylo jedenkrát

a čím to čelo sdráno

a na ty, večer dnes kdo ještě půjdou spat

a neprocitnou ráno.