Sacerdos.

Jsem Kristův kněz jak jiných tisíce.

Kde nebes práh a země hranice,

jsem prostředníkem lidstva u Boha.

V své ruce hříšné, v ruce svěcené,

já Boha zvedám v chvíli vznešené,

až trne zem a trne obloha;

tu Nekonečný slov svých poslušen

se v oltář snáší ve chléb proměněn.

Ó nesmírná je moje důstojnost,

ó nesmírná je moje nehodnost!

Nic, pouhé nic, já v svatém roznětí

sem v mystického kříže rozpětí

Ježíše volám, který v zápětí

jde nehodného stát se obětí.

A paní mou jest Panna Maria.

Jsem naší doby bídný paria,

jejž každý vítá šklebným posměchem

a plvá v moje dlaně svěcené

i v roucho kněžské blátem zprzněné;

a slovo kněz jen s hany přídechem

dnes vysloví se pozměněno v šíp,

by líce v studu zasáhnulo líp,

to za to, že jsem prostý smrtelník,

však sudbou Boha nebes prostředník.

Mé každé slovo v ústech obrátí,

a v srdce mé je střelou navrátí,

v to trpící, to milující jen,

jež lásku chce a lásky spřádá sen,

jež dobře zná své bídy nahotu,

však láskou světí vlastní nicotu.

A všude čeká nedočkavý svět,

by vážil přísně každou chybu hned,

v svou misku kamenem svým namíří,

bych ke dnu padl zvážen nehodným,

by apoštol byl roven kejklíři!

A přece všechněm vždy chci býti vším – –

Jsem dítětem, když vstoupím do školy;

zde žádná bolest více nebolí,

když k Bohu ručky dětské obracím,

pln lásky, kterou vždycky krvácím.

A v zpovědnici, hříšníkem jsem zas,

tu s kajícníkem lítost cítím v ráz,

svým žalem jeho slova provázím,

s ním chvěji se i strachem zamrazím;

když rozhřešení pronáší můj ret,

jak šťastný jsem, že moc mám odpouštět!

A s kazatelny mluvím k zástupům,

těm pravdy lačným, pravdu hlásaje

ne lidské duše chorých vidin tlum,

však slova Boží, vůdce do ráje;

ne lidstvu jen, však sobě především

tím uhlem slova svatě řeřavým

své rety pálím, světím kající,

a k Bohu volám ovce bloudící.

A k nemocným sám spěchám nemocen,

sám s umírajícím též umírám,

pot jemu s čela stírám rozechvěn,

jej na svém čele stejně cítím sám,

to o tu duši drahou v úzkostech,

bych neztratil ji Pánu, pastýř všech.

A přec jsem světu bídným pariou.

Mé jméno v jména psanců přibijou,

ó vždyť jsem kněz, ó slova toho děs,

toť volných nepřítel, pokroku mez!

Já z lidu vzešel, lidu pastýř jsem

a po Bohu mi nad vše má je zem, –

přec nejsem nic, mám býti andělem?

A doma v taje věd se zahloubám

a zpěvu velkých mistrů naslouchám,

a v stesku svém lék hledám v umění,

jež zjevilo mi zdroje nadšení, –

žák Boha, jenž jest prvním umělcem!

Přec pariou jen toho světa jsem.

l do studovny mé sem vniká smích,

tak řezavý, tak ostře ranící,

mě vyruší, když v dumách byl jsem tich,

v můj sen zří tváří šaška šklebící.

Tu Kristus na svém kříži rozpjatý

mě těší vlídně, Láskou dojatý:

„Trp synu můj, já vytrpěl jsem víc,

svůj vezmi kříž a následuj mě dál,

já setru slinu, jež tvou hyzdí líc,

pojď za mnou jen, já tvůj jsem Ideal!“