SACERDOS IN AETERNUM.

Ve chvílích hloubky divívám se, Věčný:

Jak mohl jsi tak křehkou nádobu

postavit na oltář Svůj obětní?

A tolik květů do ní zasadit!

Věř, často bojím se, že rozpukne!

Tak často o tom smutně přemítám,

zda jsem se do svatyně nevetřel. –

S hořkostí v srdci hlásám Slovo Tvé,

neb jest mi vyčítavým zrcadlem.

A k oltáři jdu krokem váhavým,

jak Jidáš, kdy šel Mistra políbit.

Pít kalich Tvůj? Vždyť kříž Tvůj nenesu!

Rád pohodlíčko líné hledal jsem,

rád místo lásky hodil kamenem

a místo úsměvu jsem zlostně křikl.

Nejednou jsem Tě nesl z musu jen –

jak osel onen do Jerusalema.

A po kobercích, Tobě prostřených,

já domýšlivě jsem si vyšlapoval

a palmy Tvoje sbíral pro sebe!

To měl být apoštol: To Kristův kněz!

A při tom jsem se v svatost odíval,

přijímal duší zbožných pozdravy! –

Hle, Pane, vidíš, jaký žebrák jsem?