ŠACHOVNICE

Přes šachovnici života se valí zticha věk

a každým dnem z ní potají pár zmizí figurek.

Kam bledneš na ní, vidět pár krvavých je stop,

kde šlapeš, možno tušiti, že dole jistý hrob.

A lidé jsou tu hostmi jen, jich pohřben dávno klid

od časů těch, co myšlenkou a citem počli hřmít.

Jen jak let rychlý jepice se jejich střídá hlas

a zaniká a v minulý pak zapadává čas.

Jen časem vlna převratu v ty řády hnijící

zasadí nové naděje a touhy klíčící...

Však prospěchem-li byly dnes, jsou zítra zhoubou již,

co bernou mincí bylo dnes, lží zítra pozdravíš.

Tak dny jdou dál a v přeletu, když též ti zmizely,

nějak ti líto života, že dál jde ztupělý,

že na předsudků závory dál bouří pravdy pěst

a v společenských padá lžích, co volně mohlo kvést.