Šachový král.

U císařových nohou

Montholon Tristan sobě hrá;

tak stráví chvíli mnohou,

co v zracích jisker záblesk plá.

Dnes šach mu císař podal,

k dřímotě, že má právě chuť,

hoch zcela hře se oddal

čiperný, čilý jako rtuť.

Figurky pěkně staví,

vždy řadu čelem řadě vstříc,

hra ta jej dlouho baví,

zabírá v ni se víc a víc.

Konečně vše ho znudí,

figurek z dřeva plná zem.

Císař se z dřímot vzbudí

řka, „teď je přepočtem.“

V komnatu soumrak vchází,

shasíná v oknech denní jas.

S královnou král tu schází,

snad vzal je oba ďas.

Montholon v kapsu sahá

a chvíli hledá něco v ní,

královnu potom z kapsy tahá –

figurku pěknou zánovní.

„Dám ti ji,“ snivě praví,

„král zde se válí přelomen,

už sotva kdo jej spraví,

zahodit v smeť ho musíš jen.

Co s králem bez koruny,

jenž v ruce žezla má jen půl,

jak šašek drnká v struny,

by bavil hodovníků stůl.“

Svou hlavu císař skloní

nad malou skříňkou jako v snech

a šeptá: „Vlož ho do ní,

kde být má, tam ho dítě nech!

Partií vyhrál dosti,

proč strojit jemu taký los;

má chyby své, má ctnosti,

bývával jednou čacký kos.“