Šachta.

Černá a hladová nestvůra

v samotě v údolí stojí,

z tlamy jí při vzteklém supění

jiskry se ohnivé rojí.

Ze všech stran míří k ní pěšinky,

chodcové stále se mění –

pěšinky krátké – přec daleké:

často z nich návratu není.

Černá a hladová nestvůra,

jako mor dech její letí,

vdovy kol ní lomí rukama

a pláčou vyhublé dětí.