ŠACHTA.

Uprostřed lesů dumavých

pod skalou šachta je skryta.

Netvor, jak zlý by na tě dých’,

otravným plynem tě vítá,

tvářemi, v kterých nezříš nach,

v jichž žluti výčitka svítí:

v ustydlých země hlubinách

jak hořko, hořko je žíti,

nebes kdy blahá čaromoc

všem září! – Jak je mukou

červem se plazit v zrádnou noc,

rvát Smrti skývu z rukou!

Druh za druhem jde pěšinou

s kahancem po boku.

Své kalné oči k slunci pnou,

jež míří k vysoku.

Slyšíš snad zpěv? Neb hlahol... smích?

– Jen povzdech melancholický!

Stesk kraje, který na tě dých’,

byl přetěžký stesk lidský!