Sacra furor.

Znoj polední jak sirou zemi pálí!

Zde duše usychá tak bez naděje,

žár kol jak žhavé olovo se leje,

a slunce slepé nad zenitem králí.

Hle, od západu jako hora valí

se černý mrak. Vzduch nervosně se chvěje.

A slyš – juž první z hluboka tam pěje

svou chmurnou píseň hrom v tu mračnou dáli.

Můj národe, to tvůj je svatý hněv.

Po znoji hanby, palčivého studu

zde slyším vzdor a silné duše řev.

Zda zanikne zas v malomocném trudu,

či vyzní v čin a bleskem sletí v ráz

a sdrtí svět, jak dřív on drtil nás?