Sacré Coeur

Jako tklivý bílý přízrak

nad šíleným městem,

jako zázrak,

jímž dnes vzplála země

božím gestem,

mluvíš ke mně

v této chvíli tiché, Sacré Coeur.

Jitro – poledne – i večer,

hučí město, ulice i bary,

i ty vaše jazzbandy,

dnešní mládenci!

Jitro – poledne – i večer:

na povrchu života se pění

vlnka osudu, i smrt a zrod...

Jitro – poledne – i večer...

tkají – zpívají,

jako v mythu i dnes sudičky

o člověku.

Jitro – poledne – i večer...

Ale se všech stran a ze všech koutů,

z oken všech, jež už se otvírají

jako ústa, lapající vzduch,

mluvíš ke mně, duše člověkova,

nesmrtelná!

Unaveno tělo jest i ruce, hruď i hlava,

jež mi včera děla, kterak vřava

města nesmírného opojná je, žhavá,

jediná, v níž věříš, člověče svých dní...

Ale tělo zemřelo, když toto dělo...

Hučí město, řeka, avenue i mosty,

jako satan železná se rozkročila věž,

vzpurně hledí k Bohu.

Ale jaká hrůza!

jaká hrůza, kdyby se všech stran a koutů

nepromluvila dnes duše člověkova,

nesmrtelná!

Jako tklivý, bílý přízrak

nad šíleným městem,

jako zázrak,

jímž dnes vzplála země

božím gestem,

mluvíš ke mně

v této chvíli tiché, Sacré Coeur!