SAD.

Trsy šera sálají z keříků.

Nakloněné kupy tmy svatě zhroucené,

širé javory, jsou vhrouženy

za prostor, hloub než v spánek (nedýší),

spojeny s nevědomím základů

země, jež v ně stouplo jako vlahá hluš.

Horký, jediný ton cvrčka,

nit stříbrošerá přímočárně blouzní,

chvatně trčí opojenou chvílí.

Dvojtěla sazová, jak raněná

v své nehybnosti, roní černé mlčení.

Bledá skvrna vlasy o dlaň

ztraceně opírá, ubohou lstí.

,Uzdravuji vykoupanou pletí,

má duše sídlí v pleti horoucné.

Rujnost těl je nejčistší země vzdech.

Chudobná pára jiných blah,

vybájená, przní hmotu velikou.’

„Nebudu-li míti právě tebe,

už nikdy světlo-vítr, tetelící všemi

listy léta, nezaševelí

v loubí nitra mého blahou píseň.“

Neznámo douti počíná,

hourá stromovím, plášť bledý porozvírá,

zvětšují se hvězdy, srší jiskrami

a se blíží, cvrček je rokotáním...