SADAŘI.

Pouť naše, o níž nevíme, kdy dojde svého cíle,

si našla chvíli oddechu pod loubím stinných zahrad,

kde plody nalévající se září přespanile,

kde ruce k písni vodotrysků chtějí zahrát’

na harfu slavnostní.

K útěše srdcí pod stromy jsou stíny rozloženy

a šepot tajuplný padá s větví spleti živé.

Tu každý blouzní v touze své jak vínem přemožený

a slyší zvonit’ k přijímání zvony hlaholivé,

volání lásky své.

Než ruce naše po spadalém plodu nesahají,

ni po jablku červivém, jež uzrá prudkým spěchem

jak růžové rty, předčasně jež vášní krutou plají

a otravují snění blankytné svým těžkým dechem,

bludičky ztracené.

My oddaně zde čekáme, až větve k nám se skloní

pod tíhou uzrálého ovoce a úsměvného,

v měsíci říjnu, po bouřích, kdy sladké mlhy voní.

I vezmem’ tento dar, snad příslib sadu nadhvězdného,

ovoce podzímní.