Šafář.

Ještě ranní mlha v šírém leží kraji,

ještě slunce nízko, – podřimuje zpola. –

V Urbánkovském dvoře právě zapřahají

do pluhů i k vozům. Zaskřípěla kola,

zadupali koně. Z otevřených vrat

s práskáním a křikem chasa orat jede

do zažloutlých širých smutných strnišťat.

Pozadu jde šafář a obláčky šedé

z jeho dýmky zvolna jen se plouží za ním,

dlouhé pruhy tvoří v tichém vzduchu ranním.

Chlapík neveliký, osmahlý a sivý, –

sevřené rty někdy úsměšek mu zkřiví,

čtveračinou maně zablýská se zrak,

v oholených tvářích objeví se důlky,

zachvějou se brvy, – v okamžiku však,

jakoby si všímal jenom svojí lulky,

skromně hlavu sklopí, – sama pokora. –

Podkůvkama zvoně vyšel ze dvora.

Za dvorem jsou pole, šírá, dobrá pole,

žeň z nich bohatá už dávno ve stodole,

řepy žloutnou valem, podzim už se blíží. –

Ponenáhlým svahem do dálky se níží

trochu jednotvárná fádní rovina

skorem beze stromů. Bílá pěšina

tu a tam se vine. Úvoz nehluboký

jarní vodou vyryt v úrodnou je zem,

šípek s babíhněvem krášlí jeho boky.

Z dálky z mlhy ranní skoro přímo sem

silnice se táhne, kolem dvora vede

s dvojí řadou starých štěpů urostlých.

V polích ještě všady plno rosy šedé,

všady plno záře, tajemného třpytu,

mír a ticho kolem. – Skřivan jen se zdvih

s jásotem a písní pluje do blankytu.

Na koníku vraném stinným stromořadím

švarný mladík jede, – jede zadumán.

Šafář provází ho pohledem už hadím,

s úsměškem dí k sobě: „Eja, mladý pán!

Zase teprv ráno navrací se z města, –

věru že je drahá každá jeho cesta!

Bohpomozi statku!“ – Jede mladý pán,

bičíkem svým šlehá, hlavu k ňadrám chýlí,

po probděné noci jeho tvář je bledá,

oči nevědomky přimhuřuje chvíli,

budí se však rychle, hledne, hlavu zvedá,

v sedle zahoupá se, rovnováhu hledá,

ostruhy pak vtiskne zlehka svému koni,

koník v poklus dá se a podkovy zvoní.

Když hospodář mladý dojel k šafáři,

trochu krve jemu vniklo do tváří, –

zastyděl se trochu? Šafář jen se kloní,

klobouk málo zvedne, na rtu hrá mu smích.

„Eja, mladý pane, vracíme se domů

se slunéčkem ranním z hodů veselých?

Inu, mládí, mládí! co se divit tomu,

když tak od podlahy muzikanti hrají,

v kole jako větrem chvílky ubíhají.

A panenky švarné – srdce v těle bouří!

Eja, mladý pane, jářku, Jeníčku –“

(šafář levé oko rozpustile mhouří) –

„ať nám nenalíčí kterás vějíčku,

zle by potom bylo, ach, zle srdíčku!

Či už chytilo se?“ – Místo odpovědi

bičíkem jen zprudka zašvih mladý pán

a vraníka bodl trochu rozhněván,

do dvora vjel klusem. – Šafář za ním hledí,

podepřený na hůl dumá, hlavou kývá:

„Nebožtík tvůj otec, – dej mu pán bůh nebe, –

na pravou by cestu jistě doved tebe!,

matka shovívavě na vše jen se dívá,

což by také zmohla? – inu, již tak bývá!“ –

Do polí šel dále k sobě hovoře, –

mladý pán však zatím zmizel ve dvoře.

I jde šafář polem, po zelené mezi,

starostí mu mnoho v šedé lebce vězí.

Ovoce už zraje po alejí všude,

aby člověk hlídal neustále jen,

žito pod oborou zítra sít se bude, –

inu, plno práce má teď každý den!

Děvčata dvě mladá veselá a svěží

úzkou polní cestou v ústrety mu běží.

„Do díla tak pozdě?“ šafář se jim směje,

„z postýlky se nechce? inu, kam se děje!“

Čtveračina jemu zableskla se v oku

a již lapil jednu kolem štíhlých boků, –

druhá uhnula se. – Lapená se vzpírá,

ale šafář pevně svoji kořist svírá.

„Hubinku jen jednu!“ lichotí a prosí.

Červená se děvče: „Viděl by nás kdosi!“ –

Těsněji ji sevřel do objetí svého, –

políbil ji. – Vzkřikla: „Vida, šedivého!“ –

Odstrčila starce a s veselým smíchem

dívky ubíhají. – „Ještěřice jsou!

Jakoby to bylo nějakým snad hříchem!“

šafář hučí k sobě. Pálí dýmku svou

a přes pole kráčí mlčky hlavu kloně.

Z daleka jej shlédna oráč pobíd koně

a hlouběji v půdu pouští ruchadlo. –

Zahuboval, – přešel, – oráč odpočívá.

Šafáři však něco právě napadlo.

Po aleji dlouhé zvědavě se dívá, –

robotí tam cosi mladá čeledinka, –

pousmál se šafář. – Zvolna kráčí blíž,

na pět kroků od ní ve stín used již.

Hledí, hledí na ni. Jaká švarná žínka!

šátek odhodila s černých vlasů svých,

rukáv vykasala z loktů kulatých,

pod živůtkem volným ladně hruď se klene,

její pěkné nožky bosé opálené

umyty jsou v rose, – na rtu hraje smích,

svěžestí a zdravím její tváře planou.

Někdy na šafáře ohledne se stranou. –

Sedí šafář mlčky spokojen a tich,

pokuřuje zvolna, sladce usmívá se,

pase lačné oči na té mladé kráse,

podepřel se o strom, je mu blaze tak!

pokyvuje hlavou, přimhuřuje zrak;

vidí snědý loket, jenž se kmitá v práci,

snědé lýtko, jež se pod sukýnkou ztrácí – –

Pomalu se hlava na ňadra mu níží,

dýmka uhasíná, spánek víčka klíží. –

Usnul. – Co mu asi kreslí lehký sen?

V polích ticho jasno. Probudil se den.

Slunko hřeje. – Mžikem pavučiny třpytné

po poli se zjeví, – stále hustěji,

slabý větřík dýchne, – strhá je a chytne

a odnáší sebou z pole k aleji.

Babí léto letí! Nit za nitkou pluje,

o hlavu se starci zvolna zachycuje.

A nežli se ještě ze sna probudil,

jako starý pavouk zapředený byl!