Sáhni v srdce!

Jen sáhni v srdce, ať to bolí,

vždy něco ležet najdeš tam,

kýs poklad zakopaný v poli,

juž z dálky kmitá modrý plam.

Díš, vyhráno že tam je všecko,

ó starou tuto píseň znám,

tak v zakleté kdys hoře děcko

strop zřelo, stěny – drahokam.

Znáš zvěst, havranů černá stáda

jak nosí šperků vzácných směs

kams v opuštěná, šerá lada,

kde tmí se skála, mračí les?

Jak Mefisto pak chtěje svésti

ctnost mladou v lásky hříšné ples,

ten poklad našel na rozcestí,

jejž havranů sbor mu tam snes’?

Ty havrany znáš! Péče, trudy!

Ach odkud, rci, se vzali jen?

Ten prsten – symbol tvojí nudy,

ta jehla – ňader tvojich sten;

ty perly kalné – slzy tvoje,

ten rubín – o kráse tvůj sen,

ty mince – blýskavých dum roje.

Tvůj život celý proměněn!

A proto směle v srdce sáhni,

tam rovněž poklad skrytý jest,

jen hloub a hloub se k tůni nahni

u opuštěných, smutných cest.

Jak ďábel nevinnou chceš duši

v rej orgií svých rájů svést,

dát ples jí, který sotva tuší,

květ v kštici, na skráň moře hvězd!

Ó nemysli, že srdce prázdné,

tam vždycky jakýs dřímá cit,

chřest rolničky, jež dí ti: Blázne!

tón zvonů, jež hřmí nad blankyt,

zvuk polibků ten lichotivý,

ston, kterým zmírající škyt’ –

Jen chyť jej teplý, vřelý, živý

a musí pravou písní být!