Šalamoun.

I řekl král: „Jeť všecko marné,

co slibovalo žití nám,

a růžné líce, oko žárné,

toť největší je všeho klam.

Já vypil na dno pohár žití

a pravím: jest to bublina,

jen hořký popel ústa cítí,

a srdce hnus, kdy vzpomíná.

Buď s bohem, lásko, touho mládí –

jeť tichý již ten chvilky host,

já stojím, ať svět dále pádí,

však klidný jsem – mám zkušenost.“

To řekl král, to napsal všecko,

kdy život víc jej nelákal.

A napsal to. A jako děcko

se nad tím ještě rozplakal.