Šalamoun. (I. Mudřec.)

Na zlatém trůnu Šalamoun se zvedl

a děl: „Mě nudí věčné lidu soudy!

Svou říš, jíž posud neznám, rád bych shledl!..“

A pán i sluha vsedli na velbloudy,

by projížděli hory, doly, města

a napsali, co divem skytla cesta.

Však dlouho nejeli; v den večer prvý

pod palmou zřeli nahého s půl kmeta,

vlas řídký měl a zkosmatělé brvy. –

„Jak stár jsi, mluv,“ děl král. – „Aj, k čemu léta

má člověk počítat, ať rab, ať kníže?

že mnoho jich, mých údů svědčí tíže.“

„Kdo jsi však, sděl!“ – „Tvor bídný, vzácný pane,

jenž lidstva po účelu marně bádá;

rád zvěděl bych, čím na konec se stane,

v čem kořen má, več ducha věčnost vzkládá,

kde cíl, kam myslí doletět se snaží,

co dosáhnout chce srdcem a co paží.“

„Nuž, odkud jsi?“ – „Jsem přímo z toho světa.“ –

„A kde tvá chýš?“ „Kde umdlen odpočinu.“ –

„Tož vystav ji, sic po tobě je veta,

až Samum přiletí.“ – „Jak jsem, tak zhynu!

Vše marno jest; cíl jeden máme všicci –

Ty nevěříš? Mám více ještě říci?

Když kameny jsem snášel, děti skály,

bych stavěl chýš, tak zavzdychaly z hloubi:

,My z hrobů jsme, jež lidé rozkotali.

Zda šťasten jest, kdo námi chýš svou vroubí?

my skryly v mohylách už mnohé žití,

přej klidu nám, sám toužíš-li ho míti!'

A když jsem hlínu bral, bych vázal kámen,

tak úpěla, že sklíčen byl jsem strachem:

,Ó bláhový, jak bědný jsi a zmámen,

že béřeš k stavbě hlínu s lidským prachem!

Co odnášíš, je všecko z mrtvých říše...

I nechal jsem, co započato spíše.

A šel jsem k oase, kde palmy stály,

bych uťal je a kryta byla chata,

leč šuměly:,My mrtvol krev jsme ssály,

když rozkacený brat zde vraždil brata –

a námi toužíš podepřít svou střechu?

což nebojíš se v noci našich vzdechů?'

A šel jsem k potoku, bych jeho proudem

jíl rozmísil, leč zaslechl jsem znovu:

,Ó člověče, jak podivným jsi bloudem!

Já zrodil jsem se v taji na hřbitovu,

a byliny, jež k žití máš i k zdobě,

ty všecky rostou na velikém hrobě. –

A kam jsem zřel, k mé úzkosti a bolu

vše volalo:,Smrt zevšad číhá na tě!..‘

Jsme rovni si; ty slávy na vrcholu,

já v písku u cesty i otrok v chatě;

dnes hrstkou troudu na tvůrcově dlani,

a zítra roznese nás bouře maní.“

Kmet usmál se, král dlouho stál naň patře,

pak vzdychl z hluboka a sklonil hlavu.

„Jsem židů král, tys rab... jsme rovni, bratře!

Vše marno jest!“... Dál spěchal první z davu

a strnul, žas', ač velbloud kráčel zticha,

jak země pod nohama jeho vzdychá.