Šalamoun. (II. Hod.)

Král hody slavil na Sionu,

kol samá vůně, samý lesk,

leč při strun víření i stonu

hnět srdce jeho žal a stesk.

Těch temna zjevů nemoh' zmoci,

nechť v síních slunná byla zář –

a do zahrad všel o půl noci

a v sfingy zadíval se tvář.

Děs jal ho před tajemstvím hrobu,

strach svil se v srdci jako had...

„Nač,“ děl, „mám všecku světa zdobu,

když umru, nač? víš ty to snad?

Nač purpur královského hávu,

nač žezla klenot, hlavy stkvost,

když přes vši nádheru a slávu

mě zhubí času chvátavost?

Nač kouzla visutých mých sadů,

nač nádhera je stájí mých,

z nichž vzlétám v duchu věštnou radu

na ořích křídel tajemných?

Nač žen mých půvab omámivý,

nač těl kvetoucích teplý sníh,

nač políbení sladké divy,

nač vděky očí zářivých?

Nač věhlas krásy, věhlas ducha,

nač svalů křepkost, líce květ,

když neúprosná smrt a hluchá

vše zardousí, čím pyšen svět? –

Smrt! Hrozný zjev a nepomine,

ves život shltá její kvas!...

co člověk, usne-li a zhyne,

co zbude z jeho žití as?

Nač – k čemu žiji, komu k vůli?

mě jímá závrať, strach a děs –

rci, sfingo, hrůzný tvore z žuly,

co zbude po nás?.. Odpověz!“

A v lebku udeřil ji pěstí...

„Mluv, záhad příšero, juž mluv,

v čem člověk trvá, pověz, věšti,

když dospěl konce časných dnův?“ –

Mrak přelít' sfingy hrdé čelo –

král Šalamoun se chvěl a bled' –

a nebe východní se rdělo,

když její zahovořil ret.

I děla lvice s hlavou obra:

„Vše prachem navrátí se v zem,

jen v činech krásna, v činech dobra

můž' člověk žít i za hrobem.“ –

A kliden král se vrátil k hodu:

„Nuž, od věčnosti pokyn mám!“

A raby pustil na svobodu

a Hospodinu stavěl chrám. –