Šalamoun. (III. Útěcha.)

Pln těžkých dum sám Šalamoun dlí v síni;

skráň pyšně sklenutou mu mraky stíní;

kam okem zří, hrob temný všude zeje;

hruď zdouvá se a bledý ret se chvěje:

„Vše marno jest! Zda na pozemské pouti

slul šťastným kdo, či šťastným bude slouti;

co platna mi zář komnat na Sionu,

když v moři temna, v hloubce záhad tonu!

Nač věhlasu mě zovou dálným mořem,

když, mřít že musím, plní duši hořem?

Jeť lože mé jen žití smrtnou truhlou

a rakev ložem pro mrtvolu stuhlou.

Nač pochlebníků hovoří mi horda:

„Jsi moudřejší než Etlian, Heman, Dorda

i Chalkol, synové ti Maholovi,

když smrti nezastraším svými slovy?

Nač dům ten stkvostný stavím Hospodinu,

když vím, že přec ho nesmířím a zhynu;

chrám přečká mne; jeť z mramoru a žuly,

já v prach a troud však rozpadnu se v důli.

Co zrobeno je mojí rukou časnou,

to potrvá, leč oči moje zhasnou;

i cedr bude stát mých sluha prací,

a mne – mne smrt jak samum palmu skácí.

Nač otroků mne obsluhují davy,

když kamo pozírám, vše „umřeš“ praví,

a nač květ žen a děv mi v zemi vzrůstá,

když vím, že sesinají jejich ústa!

Nač vládci poplatní mi dary nosí,

když k věčné svěžesti hruď nemá rosy,

a proč že tam a zpět jdou karavany,

když bez mládí jsou bedny jich i stany!

Nač stáda mám, nač velbloudů tlum mnohý,

když smrtí jsem jim roveň přeubohý,

a nač mi šedesáte tisíc koní,

když klesnu nenadále jako oni!

Nač z Ailath s dary těžké lodi plynou,

když zhynu též, jak všickni v světě hynou,

a nač mi z Ofiru sta hřiven zlata,

když hrad mne nezachrání ani chata!

Co náklad z Tharsis mi, co slonů zuby,

když vím, že náhlý okamžik mne zhubí,

a co mi loutny jsou a harfy steré,

když prostřed veselí smrt vše nám bere!

Nač Mello mám, nač všecka města hradná,

když ukryta v nich číhá smrt ta zrádná,

a nač můj trůn, vším vykládaný skvostem,

když na světě jen ubohým jsem hostem!

Nač poplaten mi Hiram, kníže Týru,

když v duši není pokoje ni míru;

nač vonná dřeva mi, nač pávy dává,

když smrt mne všady strašit neustává!

Nač hrdý trůn můj ze slonové kosti,

když ona vedle mne se na něm hostí;

nač stupně cedrové, nač podnož zlatá,

když vedle mé vždy její stojí pata!

Nač prsten můj, jímž volat mohu duchy,

když smrt i život k mým jsou slovům hluchy;

a nač mi pestré koberce a zdoby,

když kudy jdu, jsou napořád jen hroby!

Nač všechen svět? Smrt všude má své sítě...

Ó pryč, Ó pryč! Chci ku své Sulamitě;

mé srdce divně chvěje se a buší –

ať vlíbá štěstí pohádku v mou duši!

Chci v jejím objetí při písně zvuku

na žití mír a smír dát všemu ruku,

vždyť vím, že v proměně a smrti zmarné

tkví život jen. – Vše ostatní jest marné!“