SALOME.

V průvodu chůvy směla vyjíti.

Zří v dětském udivení do plesa,

v němž vlídný měsíc počal zářiti.

A potom zaplanula nebesa.

„Chci vylovit ten bílý kotouč, Ruth.“

„To nelze však!“ – Poslušně usedla

a se svolením chůvy váhavě

své nožky smáčí. A jak zahlédla

malého brouka lézti po trávě,

dí: „Milá Ruth, kdo by mu ublížil?“

„A slyšíš? Psi. To jistě mají hlad.“

A zatím byl to štěkot šakalí.

„Či žízní?“ – Závoj mrak se tence sklad’

a měsíc zněžněl jím. Teď výskali

si šťastní lidé někde ve městě.

A ticho pak. Myrt, resed, růží pach

se přitoulal sem, vánkem pošlehnut,

a hustý, hmatný skorem v dáli táh’.

I volal kdos. – „Zda slyšíš zpívat, Ruth?“

A chůva pravila: „Toť Jochanaan.“

Spala pak dětským spánkem, beze sna,

Salome po té lázni líbezné,

svírajíc přikrývečku. – Bezhlesná

šla modrem noc, k zítřku, v němž nalezne

svou bílerušnou smrt.