Salvatorská ballada.

U svatého Salvatora

v dusné hrobce, v hluché skrýši

usedavě – žalostivě

naříká to v noční tiši.

Kolem vnadou čarotklivou

zmládlé jaro usmívá se,

od Petřína vůně táhne

v snivém luny tmavojase.

Dvacáté a první jitro

června zase dnes již plane,

jaký div, že bolem chví se

hlavy tady pochované!

Dvanácte jich... kat je přibil

s nechutí kdys, žalem, steskem

v římsy věže po popravě

na náměstí Staroměstském.

O půlnoci v červnu svítí

od těch dob vždy chrámu koby,

roj světlušek modrou září

mučenníků lebky zdobí.

Zrakům všem však není dáno,

by podivný taj ten zřely,

jest to jako poklad bájný

za mše květné o neděli.

Vyvolenci div ten sotva

po letech se jednou zjeví,

jinak nikdo o hrobovci

českých pánů v chrámu neví.

Zakopaliť je tu chvatně,

bez modlitby, požehnání,

skropili je slzou vroucí,

v usedavém pláči, lkání.

V noci té však berou na se

postavy rys dávných tvarů,

kost ke kosti pojí se tu,

jak v údolí na Senaaru.

Pozvolna jdou ku oltáři

a ve zbožném zanícení

tu na stupních ruce svrásklé

spínají zas ku modlení.

Modlí se za spásu země,

o níž se jim sladce snilo,

by bezmezné bídě, hoři

jednou v Čechách konec bylo.

Varhany v to teskně zvučí,

hrají na ně tytéž ruce,

které kdysi přihrávaly

jim na pochod k divé muce,

když se anděl zhouby snášel

ve žeravém mečů blesku,

na náměstí rudém krví

v polnic víru, bubnů třesku...

Po chvilce sbor mučenníků

zdvíhá se zas od oltáře,

a vychází z chrámu šera

v trouchnivých říz vetchém cáře.

Na náměstí Staroměstské

pozvolna se tiše beří,

a s povzdechem zapadají

veřeje chrámových dveří.

Na orloji již již málem

kohouti – slyš – jitro pějí,

když tam v tichém duchů klusu

k radnici se potácejí

postavy ty vzdušné, mlžné,

jak oblaka bělosivá,

jimiž ostrá vížka Týnu

v zášeří se přiodívá.

Tam pak zas ve dumné snění

hříží se ti kmeti bledí

a upřeným, shaslým zrakem

na orloje rafij hledí.

Rafij ta-li zastaví se,

slza jim ze zraků tryskne,

půjde-li, z nich každý meč svůj

kostnatou hned rukou stiskne.

Mrazný kámen dlažby rynku,

v níž se krev jich dosud chvěje,

při tom náhle vzplane, vzhoří,

jako kadlub čaroděje.

Uzří v něm jak v horoskopu

naděje kmit, štěstí, zdaru,

že odloučí Bůh již v brzku

ryzí kov od hluchých škvárů.

Přelud pouhý – rafij vždycky

stojí jako uhranutá,

v Salvatora hloub se ztrácí

smutkem hrobu ovanuta

četa pánů českých – – Bože!

v zoufalém ji siliž hoři –

a nám novou sladší báji

k útěše zas aspoň stvoři!