Salvatorův obraz v Chrudimi. (I.)

Vážný měšťan Pfeifer všecek zatruchlelý

zrakem lítostivým utkvěl na příteli,

který do Chrudimě před švédskými voji

roznemohlý ušel a tu v smrtném boji

za vše pohostinství, k hrobu dochování

tlumočil mu dík a poslední své přání:

„Z četných klenotů, jež odvážel Švéd z Prahy,

za fatku jsem získal obraz veledrahý;

ten ti darem dávám za vši lásku tvou

s prosbou, abys měl oň péči poctivou.

Vznešeného pána zdobil bydlo skvělé –

portrét prý to věrný Krista Spasitele.“

Upokojen zesnul Pfeifrův přítel milý;

k spánku věčnému jej slavně pohrobili.

Po pohřbu si Pfeifer okem zkoumavým

přítelova daru bedlivěji všim’,

a že mudřec byl i básník proslavený

a měl vytříbený, jemný krasocit,

Kranachovo dílo znamenité ceny

v malbě na prkénku snadno mohl zřít

a dle přítelových slov si vysvětloval,

že je císař Rudolf ve svém sídle choval.

Nadšen Pfeifer byl i s chotí nejvýše

vzácnou podobiznou Pána Ježíše;

v Kranachově malbě půvab neskonalý,

kouzlo netušené oba nalézali.

Čistou čela hlaď i lepý obrys hlavy

Pfeifer v čím dál větším shlédal nadšení.

„Hle, má choti,“ zvolal, „jak ten hojný, tmavý

vlasů proud se ladně dolů temení

a jak na ramenou jako v jemném chvění

na záplavu jasných kadeří se mění!

A v těch očích barvy jako železité

jaká zmužilost a co v nich něhy skryté!“ –

„A ta božská tvář,“ zas ona zvolala,

„jak je poskvrn prázdna, pěkně srovnalá!

Co z ní lahody v hloub duše sladce kane

a co nevýslovné veleby z ní vane!

Pohled na ni láskou rozněcuje duši,

ale zároveň ji svatou bázní kruší.“

Něžné manželky své malé do komnaty

měšťan zavěsil ten obraz drahý, svatý,

by co nejlépe jej před zvědavci skryl

a v něm myslí zbožnou Spasitele ctil.