Salvatorův obraz v Chrudimi. (II.)

Z radosti, již malba do srdce jim lila,

měšťana i choť zlá zpráva vyrušila:

„Švédský Königsmark, když nadarmo byl v Praze

Staré, Nové město mocí dobýval,

vojska neukrotné po loupení snaze

širé české kraje na pospasy dal;

jako kobylková rána dráči lítí

směřujíce k Brnu na Chrudim se řítí,

a kam padnou, všecko zplení mentinou.“

Na děsivou zprávu Pfeifer s rodinou,

dům svůj ženě známé v péči nechávaje,

ukrýti se chvátal do blízkého kraje.

V mírumilé prázdné síně domové

vtáhli rozbujnělí, pustí Švédové

a již hýřili a hlučně v kostky hráli,

až byl z měšců vydán peníz poslední;

na hře však a zisku, vášní rozeplálí,

trvali dva z druhů zvláště nezbední.

Drze vešel jeden malé do komnaty,

a když uviděl tam obraz Páně svatý,

rázem surově jej strhl se stěny

a s ním v jizbu větší navrátil se k stolu.

„O to křehké prkno zahráme si spolu,“

zachechtal se jako ďábel vtělený.

Zasedli si ke hře o skvost uloupený;

portrétem že rysy Páně znázorněny,

že kus mistrovský to, pranic nedbají,

po obrazu samém kostky metají.

Dlouhý drahý čas hrou bezvýslednou maří.

Nápadně zle kostek metání se daří;

ať je vrhnou tak neb onak, dál či blíž,

kostky proklaté vždy počet jeví týž.

Neupřáhlá vzteklost oba hráče schvátí;

počnou obrazu, co hrdla mají, láti

a jej proklínati bez bázně a citu.

Jeden v zuřivosti dýku svoji v kmitu

Kristu na portrétu vrazí nad oko

a skráň jeho jasnou zryje hluboko;

druhý konví obraz uhodí vší silou

a již nad ním prvý zase dýkou mává

a jí v potupu a posměch přespanilou,

libou Páně tvář kříž na kříž pořezává.

Než co ustávají v bohaprázdné vášni,

od stolu se dálí smělci prostopášní,

zůstavují na něm drahocenný plen?

Proč tak ulekáni, ustrnulí, bledí

zrakem vytřeštěným po obrazu hledí,

který barbarsky byl jimi pustošen?

Nastojte! z těch ran a znetvořivých škrabů,

které v obličeji nebeského vabu

zanechala jejich zbujnost odvážlivá,

jako z tváři živé line se – krev živá.

Co kol stolu Švédi nad tím jevem žasnou,

domu strážkyni se oči zakalí;

v tichý pláč se dává a pak v prosbu hlasnou,

aby hráčové jí obraz vydali,

jehož si pán domu nad poklady cení.

S kletbou, aby čert i s obrazem ji vzal,

ženě hodí jej, když vidí její žal,

a jdou na lože v hloub duše rozděšeni.

Vroucné díky Bohu dobrá žena vzdává

a co nejlíp obraz kradí uschovává,

odhodlána, byť i mučili ji snad,

hráčům rouhavým ho více nevydat.