Salvatorův obraz v Chrudimi. (IV.)

Obraz nejbližším jen z přátel povědomý

ctnému měšťanovi tajně řadu let

pomocí byl v nouzi, spásou od pohromy,

potěšením v trudu, jaký jej kdy hnět’;

ale po blaženém celém čtvrtstoletí,

když kněz Hataš, městský děkan důstojný,

hostem zavítal v dům jeho pokojný,

nemohl již Pfeifer hlasu přeslyšeti,

jenž se mocně ozval v něm a nepolevil,

až svůj skrytý poklad děkanovi zjevil.

Vzrušen obrazem i neslýchaným divem

rázný děkan Hataš v zanícení tklivém

měšťana se pilně přesvědčovat jal,

že ten obraz Pán, jak pravdě podobá se,

nejen jeho domu, nýbrž mnohým k spáse

do ochranných rukou jeho odevzdal.

„Ukončen váš úkol,“ slavnostně mu pravil,

„toho obrazu být strážným andělem;

nyní na čase, by všecek lid jej slavil,

jím se těšil v žití bídou ztemnělém.“

Po zdráhání dlouhém s bolem užíravým

měšťan obraz v ruce děkanovy klad’,

naříkaje: „Vím, jak obrazu se zbavím,

nehoda že stihne mě, smrt sama snad.“

Požehnáním nebes kněz jej ubezpečil

za víru a lásku Kristu plněnou,

za obraz pak, za nějž vřele se mu vděčil,

kopii mu slíbil dáti výměnou.

Však té kopie již Pfeifer neuhlídal;

Kristus, jehož dosud pouhý obraz vídal,

z víry paprsků mu tkaje slavozář,

náhle odvolal jej z pozemského kraje,

aby v Božím ráji, svatou láskou plaje,

věčně patřiti naň mohl tváří v tvář.