Salvatorův obraz v Chrudimi. (IX.)

Slibně ve dvacátém věku novodobém,

bouře světové kdy zmíral hřmot a kvíl,

zlatá samostatnost nad Habsburků hrobem

Čechům ujařmeným dána za podíl.

Osvěta a pokrok, tato zvučná hesla,

ku podivu vznesla srdce lidu kleslá;

nový duch se zrodil v pokolení mladém,

chtivý zkypřit vše, co leželo kde ladem.

Narychlo dán výhost prosté víře v Boha,

zamítnuta kázeň církve Páně strohá;

aby vymizelo do poslední trochy,

co lid prostý ještě k bájím kněžským víže,

Matky Boží, světců pokáceny sochy,

Krista Spasitele pohozeny kříže,

věrní katolíci učiněni ve psí

a jak na zmar dáni pokrokovou skepsí.

By pak republika všecka byla čista,

vedle potírání církve, Říma, Krista

mnohým zlíbil se a valně přišel k duhu

vzorný kommunismus lidumilných druhů,

jejichž ideje – kdo nevěří, ať zkusí –

oblažily národ skomíravé Rusi.

Tato osvěty když svitla záře raní,

tento pokroku když nastal jasný den,

staročeský písmák mozolitých dlaní

svátečně byl na pout dálnou vypraven

na nemalý údiv synů, dcer a vnuků,

když se strojil tvrdou podávat jim ruku.

„Do Chrudimě,“ pravil, „chvátám k Salvatoru

s myslí zkroušenou se vroucně pomodlit,

aby zlomocného časů dnešních moru

ráčil uchrániti nebohý náš lid.“

Jako zlobnou vosou bodnut těmi slovy

povyspělý vnuk, žák zdárný převýchovy,

drsně přetrhl nit řeči kmetovy:

„Jaký mor vás děsí, děde bláhový?

Či jen rozmarně a řízně vtipkujete?

Vždyť náš národ zdravím kypí jen a kvete,

zdatně šosáctví a tmářství tíhu střásá

a jak obrozený fénix blahem jásá;

až se ještě zdaří rovné dělení,

budeme jak v ráji v Čechách blaženi.

Také mor nechť přijde, nejsme zaostalí,

bychom k obrazům se babsky utíkali;

skvěle vrcholící neomylná věda

nám ni příštím bídně zahynouti nedá,

jedním rázem zničí škodné bacily.“

Staroch před mladíkem napřímil se v obra,

svatou přísností mu ztemněla tvář dobrá

a rty výmluvné žár nitra jevily:

„Vyložil s’ nám pěkně rozumy své všecky;

slyš, co tobě poví tvůj děd starosvětský!

Bouřlivých i klidných víc než dvě stě roků

uplynulo v času nepřetržném toku,

co vlast naši dvakrát otravoval mor,

jemuž obrazem klad’ odpor Salvator.

Nyní, jako z temnot nejhlubšího pekla

nekonečnou spoustou kalu vyvřelá,

zhouba nevěry a bolševismu vleklá

v luzném ráji českém vrchu dospěla;

toť ten dnešní mor, jenž po oboru duší

víru, naději a lásku spasnou ruší,

čacký dorost v plémě zakrslíků mění,

zemi rodné chystá bědné zpustošení.

Hle, tu všech, kdo v duchů bezbožeckých reji

pro nešťastný národ zármutkem se chvějí,

naděje a touhy jako předků kdysi

na chrudimském svatém palladiu visí,

jehož divotvorná moc a velká cena

bouří nebebornou není umenšena.

Obraz velebný, jak dříve hojil těla,

tak dnes utěšuje srdce zatesknělá.

Lékařem je všem, kdož v pravdě Boží stojí

v trudném za víru a lidská práva boji;

Kristův, pravé církve vděk jim odestírá,

když je lží a bludů řetěz dlouhý svírá,

a když zápasu vír jimi pozachvěje,

nový žár jim v prsa bohatýrská leje,

aby vytrvali v bouři rozpoutané,

dokud volná vlast, v níž morový vzduch vane

a zdroj pravdy snížen pyšných za podnoží,

nebude i volnou, svatou říší Boží,

dokud nezmění se rukou, ducha pílí

v ráj, jenž pěstí zdar a plémě mužné síly,

a vším úsilím se k slávě nevzchopí

býti ozdobou a srdcem Evropy.“