Salvatorův obraz v Chrudimi. (VI.)

Nadějně rok čtvrtý v moře věků splynul,

co lid v Chrudimi se k Salvatoru vinul

a co s přáním, aby válek rány zhojil,

v časy pokojnější vstoupiti se strojil

a již jenom dobro v budoucnosti tušil;

leč ty čáky pokřik poplašný mu zkrušil:

„Z východu mor strašný – černá smrt se šíří

jako povodeň, jež přestoupila břeh;

v blízké Vídni zhoubná nákaza již hýří,

proudem nezdolným se řítí v luno Čech.“

Vskutku přivalil se výbojně a lítě

do zdeptaných českých krajů děsný host

a tu šmahem drtil kmeta, muže, dítě,

šířil nebezpeč a hroznou tesklivost.

Dobře pochodil, kdo před hrůzami moru

nakvap do Chrudimě prchl k Salvatoru;

ledva k obrazu zrak doufanlivý zved’,

jistě ušetřen byl smrtonosných běd.

Chrudimští však radní páni ostražití,

by snad někdo, jehož strastný mor se chytí,

nezanechal v městě nakažlivé rány,

přísně uzavříti dali městské brány.

Když se přes bedlivé zamykání bran

leckdos do města i chrámu chytře vplížil

a mor zavilý se rychle se všech stran

k Chrudimi jak příboj zkázonosný blížil

a lid chrudimský byl nanejvýše zlekán,

starostlivý o své stádo městský děkan,

aby nákaze i smrti odolal,

v průvodu kol města s obrazem se dal.

Pokorně a kajně smutná Chrudim celá

jako palladium obraz provázela;

k nebi hřměly hlasy nesčetného sboru:

„Ježíši, rač lid svůj uchovati moru!“

Vyslyšel Pán lid, jenž průvod žalný konal,

v městě ohroženém nikdo nezastonal.

Poblíž Chrudimě mor dlouho obávaný

jako dravá bystřeň proběh’ Slatinany,

karbunkulů deštěm útlá těla osil,

chvatně životů květ jarobujný kosil;

zoufale se rozleh’ vesničanů hlas:

„Chrudim zavřena; kdo moru zbaví nás?“

Děkan chrudimský jim vzkázal tuto radu:

„Obec vaše záslib učiň bez odkladu,

do Chrudimě smírnou k Salvatoru pout

v době příhodné co nejdřív podniknout,

vyznat hříchy zde a přijmout tělo Páně;

tak se přítrž stane rozlícené ráně.“

To když přislíbeno v zbožném zanícení,

byli v Slatinanech moru pozbaveni.

Hrabě z Šenfeldu, jenž seděl na Seči,

pravil k rodině: „Ó, drazí, radujme se,

že ta černá smrt, jež zkázu Čechám nese,

panství našeho se straní zdálečí!“

Ale černá smrt, ač drobet opozdilá,

s hurtem netušeným na Seč přikvačila;

ubožáci jedem jejím ochořelí

boule dostávali, černali a mřeli.

V tísni této hrabě, leže na kolenou,

vznesl k Salvatoru prosbu poníženou:

„Ježíši, jenž trestáš národ hříšný zmarem,

rač můj dům i všecek lid můj poddaný

učiniti hodna brzké záchrany;

pro svou rodinu tvůj obraz uctím darem

a mé poddanstvo, jak přejde doba těžká,

k tobě do Chrudimě pouti neobmešká!“

Aj, smrt ustala a hlízou zranilí

téměř v okamžiku zdraví nabyli.

Fontana de Ruffa, císařského statku

Smrkova a Kladrub zdatný kontrolor,

zděšen vypuknutím postrachu a zmatku,

když se po okolí počal jevit mor,

a lid mnohý vida tonout v beznaději,

s poddanými slíbil, putovat že chtějí

k obrazu, jenž divně krotí Boží hněv,

a mu obětovat zdobnou korouhev;

po záslibu tomto horoucném a skorém

na všem statku nikdo neochořel morem

kromě osob dvou, jež tuhý, zarputilý

proti slibné pouti odpor projevily.

Jinde též, kam rána vhostila se morná,

když se postižení zaslíbili k pouti,

na jev obrazu moc vyšla divotvorná,

moru hrozivému bylo zaniknouti.

Konečně, když psotně zřádil celé Čechy,

hořem naplnil je, slzami a vzdechy

a svůj hojně vylil tvrdý vztek a vzdor,

Božím smilováním zastaven byl mor;

vylidněných krajů širým nad hřbitovem

blahé zotavení zkvetlo v roce novém.

Byly zchudlé Čechy jako rozzpívány,

Chrudim slovutná když otevřela brány;

za hlaholu písní s kříži, korouhvemi

z nejrůznějších končin silnicemi všemi

v město pověstné jak v nový Jerusalem

čilí poutníci se rozproudili valem,

by tam Salvatora v svatém obrazu

za vši slitovnost a lásku věkostálou,

kterouž odvracoval smrtnou nákazu,

dary uctili a zvelebili chválou,

ale v nejdražší mu věnovali skvost

dávno necítěnou něžnou příchylnost.