Salvatorův obraz v Chrudimi. (VII.)

Nebylo v čas moru líto Salvatoru

jenom tisícerých nakažených těl,

také nesčíslných bědných duší zoru

svatým obrazem zdroj spásy odestřel.

Byly české duše na radosti chudy

od ohavné, trapné smrti Husovy,

nepřetržné zmatky, bouře, boje, bludy

tvrdě svíraly je v těžké okovy;

neblahý pak rozbroj v jasné říši víry

vzmohl se a došel nebývalé míry,

když se cizokrajní novot hlasatelé

do Čech rozrušených rozbíhali směle

a když Táboritů chabí potomkové,

zhrdajíce mocným předků roznícením,

lichých apoštolů plané zvěsti nové

učinili lačných duší chlebem denním

a svůj ušlechtilý staročeský ráz

živlu cizáckému dali na pospas.

Od těch dob i Kristův obraz čistý, sladký,

jaký národu dán od pracírkve matky,

v otrávených duších víc a více bled’

a jak v mlžinách se ztrácel drahně let.

Ač půl věku národ zašlý na bezcestí,

třeba namnoze ne trpké bez bolesti,

k svému rozkvětu byl znova zkatoličen,

přece mnohý blud v něm ještě nebyl zničen,

ještě cizina v něm ochotnými sluhy

rozkol živila, boj s pravdou vedla tuhý,

až jak Boží posel obraz v Chrudimi

znenadání zachvěl předky našimi

a v tůň omylů, v níž bludný lid se brodil,

jako maják věčna plné světlo hodil.

Hle, již na obzoru víry vyjasněném

Kristus, jenž i s církví rozbrojů byl plenem,

zrakům udiveným vábně naskýtá se

v nezkalené svojí pravosti a kráse

jako Boha Otce Bůh Syn požehnaný,

jako Bůh a člověk narozený z Panny,

jako živý Bůh, jenž v běli hostie

k duši přichází, když touhou unyje.