Salvatorův obraz v Chrudimi. (VlIl.)

Pověst o chrudimském palladiu svatém,

když i do ciziny šumně zavítala,

snadno v kolikerém srdci předpojatém

podnět k nevážlivým pochybnostem dala,

roznítila leda mělkou zvědavost.

Z těch, kdo předpojatou zvědavostí pláli,

z Vídně do Chrudimě přibyl nenadálý

hovorný a dvorný k děkanovi host.

„Malíř jsem a kalvín,“ vece s důrazem,

„rád bych seznámil se s vaším obrazem,

přemaloval věrně toto kuriosum,

jehož divů chápat nemůž’ zdravý rozum.“

Děkan usměvavý krčí rameny:

„Sotva podaří se obraz míněný.“

Studeně se dvorný malíř usměje,

vráska nevole mu hladké čelo zoře:

„Já, jenž slávu sklízím při vídeňském dvoře,

nevzdávám se jisté zdaru naděje.

Nizozeman jsem, žák proslavené školy;

dílo dokáži, můj štětec nepovolí.“

Mistr věhlasný čas drahý nerad maří,

štětce chopí se a dílo se mu daří,

že si radostí co chvíle ruce mne;

nezbývá než přesně ještě dokonati

obličeje Páně rysy velebné.

Tu však práce zdárná pojednou se hatí;

na původní malbě, ač-li klam to není,

Kristova tvář božská předivně se mění,

hned se zardívá, hned modrá do temna,

hned je strašliva, hned zase příjemna.

Pobouřený malíř dobrou radu snuje,

do stínu se rychle s dílem uchyluje;

když i ve stínu se malba daří zle,

pokus nový činí v noci při světle.

Marná práce; tváře změny na obraze

neústupný odpor kladou jeho snaze.

Malíř zkoumá obraz, ducha napíná,

v proměnách moc tajnou tušit počíná,

a když zvolna hrdých předsudků se zbaví,

prohlédá již úkaz vážný, zajímavý;

poznává, že obraz omilostněný

není zvědavosti hříčkou bez ceny,

jemu pak že třeba víry nepodjaté,

aby znápodobil rysy tváře svaté.

Kde však nalezne zdroj čisté víry pravý,

který se mu dosud v předsudků mrak halil?

V církvi-li, již zřídil Zwingli vrtohlavý

a již zelotický Calvin zdokonalil?

O víru boj těžký nitro jeho zrývá,

ale v bílé záři nadzemského světla,

s nímž se duše jeho v marném díle střetla,

pravdy luzný vděk se před ním rozeskvívá.

Před děkana stoupí mocně rozechvělý:

„Stát se katolíkem obraz váš mi velí;

jeho zázračnosti pochopení jasné

přivádí mě v luno církve samospasné.“

Záhy malíř slavně kalvínství se vzdává,

církev přiznává mu milých synů práva.

O návratu k církvi hlučné pověsti

Čechy tisíceré plní úžestí.

Za důkaz ten církvi daný slovy díků

Pána velebí sbor věrných katolíků;

mnozí zase, jejichž srdce ochořelá

krásy církve dosud nepojala zcela

a k ní těsněji se ještě nevinou,

spatřují v ní pravou církev jedinou,

která v moři zlob ční sloupem z pevné žuly

a vše národy k svým živným prsům tulí

jako k jedinému nebes prameni,

z něhož plyne mír a věčné spasení.