SALVE MATERIA!

Je umírání, hnus i vražda,

a kamením jsou na hrob dny,

a duší vznět i snaha každá

jsou hříčce, páře podobny.

Jsou zápasy a lidská muka

v té váze žití stříbrné,

že kapkou jich sta srdcí puká

a Bůh se sotva ustrne.

A víra je snad holou frází,

a cetkou k cáru – naděje,

jež na tělo si člověk hází,

než mrazem se tu dochvěje.

A květ je lží a píseň lží je,

v nich červ se, výkřik ukrývá,

a vůči pravdě, již svět žije,

vše dál je hračka blouznivá.

A přece kdosi smělý praví,

že někdy šťastnou chvilku má,

kdy v koutku svém, ač chud je, tmavý,

se rád a blažen zadumá.

A přece kdos prý řekne drzý,

že slyší tón a cítí květ,

a nikdy že ho neomrzí

v líc děckou zrak svůj potápět.

A přece kdosi řekne zpupně:

„Ó sladkých citů závrati,

mých šerých dnů ty příkré stupně

váš dech dost srovná, vyzlatí!“ –

A odpověď? Snad nejsi smetí,

kdo jiným v tvář tu metáš lež –

jen dím: To velké malým je ti,

že velkosť mala nechápeš!