Sám a sám.

Na pusté výšině, kam sotva noha vkročí,

kde rolí nezřít brázd ni cesty bílý pás,

strom uschlý zvedá se, a kdo jej z dáli zočí,

mní pahýl zříti jen, tak zohavil jej čas.

Naň pták si nesedne, ba dále jej to žene,

kam lesů hlubokých jej láká chlad a stín,

jen nebe modré dnes a zítra zakalené

nad ním tak vysoko a pod ním země klín.

Tak opuštěn a sám!... Že pro všechno zde ztracen,

mřel žalem, teskní dál, a ne-li hromu klín

jej zbaví útrap všech, sám jednou bolem schvácen

s té výše závratné se sřítí do hlubin!...