Sám a sám!

Kde bolestí je tvému hoři rovných,

ty pýcho lidstva, muži Golgaty!

A nad kterým z tvých bolů nevýslovných

má zaplakati víc duch dojatý!

Ty's velik vším. – A přec vždy mysl trne,

když také ten tvůj osud vzpomínám,

jak bojovals své boje strastiplné

tak světem opuštěn, tak sám a sám!

Jak bylo poskrovnu těch věnců přízně,

jež miláčků tvých vděčný cit ti vil!

Kde byl kdo z tvých, když přišly doby trýzně

a spadl příval nejtemnějších chvil!

Když smuten na smrt lkal jsi v Getsemane

a pak, když vstříc tě vlekli potupám

a bili tebe v líce uplvané, –

byl's opuštěn, stál's v hrůzách sám a sám!

A nebyla to běda tvoje celá; –

i když byl's vítán, Pane, zástupům

byls přec jen hvězda velká, osamělá

svým duchem božským, velebou svých dum.

Tvé čisté srdce hříšní nechápali,

tvé světlo příliš jasné bylo tmám,

i tvoji věrní z částky jen tě znali,

ty žil jsi nepochopen, sám a sám.

Než, ty's to snes a přemoh: Bůh byl s tebou. –

My koříme se v úctě, v úžasu

a v slzách nad láskou a nad velebou,

jež září tklivě tak z tvých zápasů.

A byť i nás kdy všichni opustili,

vždy sílu vítěznou to skytne nám,

jak kráčel's ty tmou k světlu, k nebes cíli

tak světem opuštěn, tak sám a sám!