SÁM A SÁM.

Já přece měkčí jsem, měkčí, a moje oči

se časem zalijí slzami.

Já chodím,

já chodím teď prázdným pokojem

sám a sám.

A jenom hodiny, hodiny tikají na stěně.

Je jinak ticho.

Už nikdo nepřijde. A mně je k smrti ouzko.

Já jenom poslouchám ten tikot starých hodin.

A nikdo, nikdo nejde!

Já hniju dále. Cítím své vlastní prohnívání.

A znova vstávám, chodím, chodím, chodím.

Však nikdo nepochopí!

Jsou marna slova. Cit je jiný.

Je nutno jinak, jinak všecko říci.

Tak tomu není! Je to všecko jiné.

A nelze to tak říci. Bezbarvá jsou slova.

Jen ještě chvílemi se něco bouří ve mně –

jak v ohních pasáckých, když v polích shasínají,

to ještě vyšlehne, a pak už zbývá pouze,

dým bílý ze všeho, dým bílý, ostýchavý.

A vzduch je říjnový. V mlh mléce uhasíná,

co mohlo plápolat.

Však nikdo nepochopí!

Jsou marna slova. Cit je jiný. Je to všecko jiné.