SÁM KLEČÍM JEŠTĚ.

Sám klečím ještě na zapadlém hrobě

s nadějí dohaslou již v bledé líci...

Jen v oku dosvit záře zmírající,

vzdech na rtu po té krásné, zašlé době!

Jediná slza! – Ta jen oku zbyla,

a tu i černá zem v své lůno skryla.

Ty dávné obrazy mou duší plynou,

a v každém naděj v květu pohrobená,

a v každém bolest – růže zkrvavená,

stesk zoufalý, že všecky tužby hynou...

Ten jenom zbyl jak dozvuk dávno známý,

a hvězda žádná neplá nad nivami...

Sám klečím ještě vlasti nad mohylou,

a píseň v posledním se nese lkání,

kol pusto, prázdno – tiché umírání,

já sám tu nad zdrcenou vlasti silou,

nad rovem všeho – v srdci žal a vzdechy,

a krok jde dál – vždy dále bez útěchy...