SÁM NAD SEBOU BDI

Tou cestou z matky náruče buď slyšný hlas,

až k rakvi pod trávníkem, plným sedmikrás.

Ty zmizíš ve množství a než se naděješ,

ranami jeho zabolíš a zatrneš,

až jeho úzkosti a jeho pochyby

i tebou otřesou a v líc tě políbí.

I budeš nemocen, až tebe zachvátí

vír jeho radostí i muka závratí,

leč každým poznáním se znova uzdravíš,

v sluch vtělíš se i vid, k duším se propálíš,

a po zkouškách, až dovedeš se ovládnout,

snad budou závidět ti harmonickou pout,

neb ten, kdo dojde, chodcem zdá se přešťastným,

jsou rány zhojené, zastřeny soustrastným.

Neb nikdo neví, jak jsi rval se, v žití bil,

jak bohem i svým ďáblem byls a v srdce ryl:

Jen zakolísáš, mužně, pokárej se sám.

Vždy uspokojen sebou, znič ten lživý klam.

Tak rvi se: shasneš-li, sám sviť si v temnou hruď,

zdáš-li se lhostejnět, svým křisitelem buď,

a hleď si stačit sám a nikdy nežebrat.

Neb lásku brát i rozdávat je přísný řád.