Sám s vichrem.

Sám s vichrem bdím. Noc černá dále spěje,

noc dlouhá, smutná, jak to v zimě bývá,

v mou píseň z venčí ohlas vichru splývá

jak fragment cizí, staré epopeje.

Co v srdcích se, co na hvězdách se děje!

Kdo o tom ví as, a kdo o tom zpívá?

A přes všecko jde noc ta šerá, divá,

vše, srdce jako hvězdy v plášť svůj kreje.

Teď zaplakal kdos. – Bože, moje dítě

se vedle zbudilo, vesele vpadla

ta známka žití kol v tu pustou tiši.

Sluch zbystřím. Plesem proudí krev má hbitě,

noc pustá rájem před mou duší zmladla,

své všecky hvězdy dává mi v své číši.