Sám šel jsem...

Sám šel jsem, večer byl ve pozdní jeseni,

kdy mlhami se měsíc brodí

a pochybnost kdy tryskne v plameni

a s tebou, kam jen hneš se, chodí;

kdy cítí básník, že jest najednou

velkého celku, lidstva, částí,

kdy cítí věků bídu bezednou

a pouta, která nemůž’ střásti!

Kdy milejší mu nad bacchantky trs

pěst, jež se ku odvetě zvedá,

kdy, kráso, odstrčí tvůj plný prs

a pouze lidské štěstí hledá!

V té době kráčel jsem do města v myšlénkách

i zved’ jsem hlavu unavený –

kde octnul jsem se? děs mne schvátil, strach –

snad vchod je tady do Gehenny?

Jen dýmu kotouče, jen řady komínů,

jen mlha, šer a saze kolem,

do úzkých ulic zřím jak v děsnou hlubinu,

po zdivu šerém, chmurném, holém.

Sta kladiv hřímalo, sta výhní plálo tu,

hluk vírný, opojivá vřava,

však nebyl ruch to, kterým k životu

se hlásí činnost nedočkavá.

Ten ruch byl zimničný a tento shon

měl z honby Kainovy cos v sobě,

tu znělo to jak ku poplachu zvon,

jak hroudy na rakev, jež v hrobě.

A viděl jsem, jak z práce pomalu

šly černých mužů stíny v sboru,

v jich tvářích stopy divých zápalů

a v očích záští, blesky vzdoru.

U dílen vrat jich ženy čekaly,

cár kryl jich údy – Jádro lidu! –

tupými zraky kolem těkaly,

v nichž nestoudnost jsem čet’ neb – bídu.

Mhla tála v dešť – kol vlhké dláždění,

jak na ně z výhní světlo blesklo,

se mihlo náhle v rudém zardění

a celé se jak krví lesklo.

A já se ptal, zda takto lidstvu dnes

den lepší budoucnosti vstává?

A měsíc kutálel se v mračen směs

jak v černý pytel sťatá hlava.