SÁM SOBĚ.

Již Podzim smutný stojí u mne,

kdy tichne hloub i hladina,

a srdce mé si nerozumné

jak dítě ještě počíná.

Tu bujně, zbrkle vzletí rázem,

tu v lásce náruč rozpřahá

a diví se, když padá, mrazem

když splácí se mu odvaha.

Co mělo by již, jak se sluší,

spát jako vlna pod ledem,

i slůvko zlé je do dna vzruší

a neláska i pohledem.

Jím hana ještě zmítá lítě,

co ten myslil, onen řek,

jak kámen každý cítí dítě,

když děravý má střevíček.

A nedělal bych nic si z toho

a za mládí i měl to znak,

jen kdyby to tak příliš mnoho,

ó, nebolelo příliš tak!