Sám sobě.

Když duch již nudou práchniví a svadá,

a zoufalství svou sekeru v něj vbíjí,

a z přátel, kteří tělem svým tě kryjí,

druh za druhem tak podťat k zemi padá,

Když opadává hlava tvoje mladá,

a každá naděj jako pták tě míjí,

a tvoje srdce – pelech citů, zmijí,

z nichž každá tebe na smrt uštknout žádá:

Ó tehda člověk na sobě sám cítí,

jak směšné jest a hloupé toto žití,

nad nímž dost lkáti nelze, ni se smáti.

A tu se náhle vyjasní v tvé duši,

a člověk teprv zvolna chápe, tuší,

jak šťastni ti, již mohou v hrobě spáti.