Sám v polích.

Sám bloudě polem chiméry své spřádám;

jak písek v sutkách míhají se, řinou,

tu pustím jednu, tam uchvátím jinou

a v posled hon jich ani neovládám.

Co toužím, čím se chvěju a čím strádám,

vše vkládám v jejich plesnou honbu stinnou;

jak vločky dýmu jsou, jenž nad pastvinou

se z ohně vinou až k hvězd myriadám.

Ba jsou ty chiméry mé vločky dýmu

z požáru, jejž jsem vznítit chtěl, když hlava

jak pole klasů byla plna skutků.

Z těch zbyla hořká ironie rýmu;

zřím, poslední jak zniká, jiskra žhavá,

půl v resignaci a půl v tichém smutku.