SÁM.

Již nápadně mu vlasy řídnou

a brada tuze prokvetá,

má chvíli svou jen večer klidnou,

když obloha je poseta –

jak zvonec modrý rosy září

hvězd krůpějemi ze zlata;

den celý sedá v kanceláři

a lejstra píše dlouhatá

Vždy před polednem v papír hledě

se těší na dvě hodiny,

kdy v hospůdce své při obědě

si přečte svoje noviny;

pak jde to zase jako parou,

než ručička je na šesti,

kdy rozběhne se cestou starou

v byt na laciném předměstí.

Než stáhne úbor z kanceláře

a na věšáku rozvěsí,

již babka dveřmi ptá se jaře:

„Co milostpán dnes přeje si?”

„Co přeju si – nu, trochu piva

a něco z dola k večeři!”

„Tak dobře, dobře,” babka kývá

a žejbruje se ze dveří.

Neb sám tři vejce na kahaně

si na hniličku připraví,

a hale potom sivé skráně

v dým tabákový bělavý,

hled vlahý skloní do románu,

jenž rozmile ho uhýčká –

než na desátou dojde stranu,

sen usedá mu na víčka.

Zas jindy lupenkou se baví

a divných titěr vyrobí,

z nich ptáci, květy, dravčí hlavy

a jiných pitvor podoby

se v ornamenty divné pojí,

jež krásněji vždy jinačí –

má tretek plno po pokoji,

že stěny brzo nestačí.

Tak jde to stejně dni a týdny...

jen někdy, když tak zadýmá,

zří obraz v kouři malý, vlídný:

dům s okny dvěma známýma,

v tom jednom ženská hlava sivá

snad někoho si vyhlíží,

že upjatě se v dálku dívá,

zda po návsi se neblíží...

Ret kouřiti pak zapomíná,

i hled mu ztemní malinko,

a z prsou jako z hrobu klína

vzdech zašepotá: „Maminko – –”

Však s kouřem obraz mizí malý,

jak jiskra v prázdnu zhynulá,

jak výkřik smutný v temnu dáli,

jak pozdrav z dávnominula...