SÁM

Šel sám jsem. Byly žně a plno vůně

a pole odevzdaně osiřela.

Mé srdce, cítil jsem, jak tiše stůně

a duše pláče, která osaměla.

To nebyl smutek. Stín jen, který padne

a rozplyne se zase po chvíli.

Jen dotyk ruky neživé a chladné,

a pozdrav slunce, když se nachýlí.

Chtěl jsem, by kdosi mlčky za mnou přišel –

a v rukou bílých oči moje skryl.

Bych z jeho úst hádanku dětskou slyšel

a uhodnuv, jej za to políbil. –