SÁM.

Noc vešla v pole, do sadu

hebounkým krokem, nenápadně –

podivný smutek západu

v mém srdci tiše doutnal na dně.

Rozsvěcím lampu, usedám –

chci zapomenout na něj v práci – –

Ach, pracovati – jaký klam,

když duše v neznámu se ztrácí!

To byla chvíle jedna z těch,

kdy duše jistě v těle není;

hruď vlní sice mírný dech –

však bytost tone v zapomnění...

Jak dlouho byl můj stajen duch

kdes v nekonečna prostor temný,

já nevím... Náhle skanul v sluch

tichounké hudby souzvuk jemný.

V tak přejemných se vlnách třás’,

že s tichem jizby v jedno splýval...

A byl v něm srdce mého hlas,

a lampy plamen lkal a zpíval,

a cvrček seděl v hodinkách,

a vzdechy mé se jizbou chvěly –,

a tichý svist mou hlavou táh’,

jak nádražní by zvonky zněly...

Ó, rozechvět tu čekám sám,

sám na perroně svého žití –

je večer, divnou úzkost mám,

jak před noční se cestou cítí.

Hle, v dálce rudých světel blesk

a pod koly již duní země –

ó, zvonu zní již náhlý třesk – –

a prudce hnulo se cos ve mně...

Sám stoupám v příšerný ten vlak,

a věru neloučím se s mnohem –

však přece kalí se mi zrak

a volám: S Bohem! s Bohem! s Bohem!..