SÁM!

Na příhodu dávnou vzpomínám si:

mlád jsem byl a ve svět plul jsem kamsi,

touhy hlas mne stále k předu hnal –

za mnou známé, vpředu břehy cizí,

za mnou smutek, vpředu radost ryzí

touhy cit mně zjevit sliboval.

V tom náš parník počal plouti líně,

až pak stanul. Uvíz’ na mělčině –

slunce chýlilo se na západ.

S kotvou podál pluli na hlubinu,

stroje, lidé v horlivém jsou činu –

marno všecko. Můžem jíti spat.

Zatím setmělo se, večer přišel.

Na východě plný měsíc vyšel,

bledé světlo vylil na vody.

Co se jiní klidně k spánku kladli,

smuten opřel jsem se o zábradlí,

rozrušen tou hříčkou náhody.

Co má matka doma? sestry? bratří?

Zdali kdo z nich za mnou v dálku patří?

Zdali ta, jež mi je souzena,

nežli na svém dívčím loži sdřímne,

zrakem duše v dálce vyhlíží mne? –

Marně ptát se – mlčí ozvěna.

Zachvátil mne smutek osamění,

chtěl jsem mít, co není, není, není,

chtěl jsem jiskře zprávu svěřiti –

marno všecko! Na spící zde lodi

noha má jen nepokojně chodí,

zprávy mé ni vítr nechytí...

V dálce utonul jsem myšlenkami,

duch můj v luny svitu nad vodami

jako ptáci za dne polétal.

Náhle, jak by spadla snění stěna,

vzbudila mne prudká citů změna –

v duši mé cit nepoznaný vstal.

Svazky se světem jsou zpřetrhány,

který dosud pro mne měl jen rány,

hořké podával mi ovoce!

Radost nesmírná mne zachvátila

ze samoty, jež mne obklopila –

a já smál se, smál se divoce!