Sám.

Po dlouhé době zase sám jdu osamělou alejí,

už bílé mlhy večerní se po křovinách válejí,

den smutný byl a přišla noc, noc přišla ještě smutnější,

noc severní, jimž rozumím, jež rozchvěje i zkonejší.

Sám, v sobě s marným pocitem, že přece štěstí jen tu je,

že někdo jest, jenž trpí též, mne proklíná a miluje,

sám, s vědomím, že nemám sil, ten starý v sobě křísit cit

a Tebe, známá neznámá, k své bludné pouti připojit.

A vlhká vůně oranin v mé snění z prudka zavála,

i zdá se mi, že chápu teď ta okamžení zoufalá,

ty chvíle, jako bývají, ty chvíle, v nichž to všecko tkví,

když ze slz voní na tváři tvé malomocné zoufalství.

Jsem doma zas, jsem zase sám! Jsem zase opuštěn a sám!

po jizbě chodím zamyšlen, jak častěji teď chodívám,

křik dětí z dola podlahou se provlnil a ke mně zdvih’,

a zastihl mne v myšlénkách a ve vzpomínkách smutečních.

Můj bože, s celou mužností, jež nyní tělem třese mým,

tou samotou, jež vane kol, já nadarmo se opíjím,

pes – touha vstala ve mně zas a obchází a obchází,

a zrak můj plný obrazů psa toho, kam jde, provází.