SÁM.

Znova jsem přišel na ta místa dnes,

kde role začíná a končí les,

kde je tak vábno v kyprém mechu sníti

a jako oknem, habrů listnou sítí

se dívat do nebes....

To bylo v srpnu, ráno, v neděli:

my zde tak šťastni spolu seděli,

nad námi pavouk lesklé vlákno spřádal,

a já hrst květů do kytice vkládal

v dar Tobě, anděli!

Pak odjela Jsi... V cizí, dálný svět

zapadl pro mě spanilý Tvůj květ –

a já se ani neodvážím ptáti,

zda pryč je navždy, či zda přec se vrátí

sem jednou ke mně zpět?!!

Znova jsem přišel na to místo dnes,

kde role začíná, kde končí les;

zas je tu krásně, jako tenkrát bylo,

když slunko Tvé mou jeseň ozářilo –

však Ty zde nejsi dnes....

Zas jako tenkrát se tu červená

slzička s meze, nachem zbarvená,

zvonek se modrá nad řasnatým mechem,

a douška voní pohádkovým dechem –

leč Ty’s jim vzdálena....

Znova jsem přišel na to místo dnes,

kde tenkrát kvetla třezalka i vřes,

kde hřálo slunce, šoumal vítr v mlází;

to vše tu zas – jen bytost Tvá mi schází,

jen Ty zde nejsi dnes!

Zas jako tenkrát ve své ruce mám

kytičku prostou: komu však ji dám?...

Ó, kdybys věděla, jak šerem stromů

s tou kytkou svou dnes půjdu smuten domů,

jak půjdu sám, a sám?...