SÁM.

Tam pod horami v stínu stromů zelených,

tam chtěl bych spočinout

a skřivanu, jenž letí z lučin zrosených,

by pěl mi, pokynout

a píti vzduch, jenž dýše travin svěžestí

a v klidu snít, jen snít,

i neodcházet dál, než k járku v rozcestí – –

Tak sám tu žít:

ach, dosti toho bude srdci ku štěstí –

co zbývá víc už chtít?

I bez lidí a druha vhod mi samota,

mně stačí tvorů říš

i takových, jak motýl, tam jenž třepotá...

či – holoubek to spíš?

Ne, motýl ani pták! To stuh rej peřestý,

to bílý šátek vlá

tam s dívčí hlavinky. – Ach, srdce, pověz ty,

proč líce mdlá,

jak zjev ten jediný mně kmitl do cesty,

tak náhlou zoří plá!?

Snad rdí se za cíl poustevnicky vysněný? –

– Já šálil sebe sám,

jen vůně chtěje prý, jen písní ozvěny!

Teď vše to, hle, již mám

a přece – stačí to? – Ó, srdce touží dál,

své dívce touží vstříc,

bych očima až v srdce hloub jí uhlídal –

a víc, ba víc:

bych ze všeho jen jí se zpovídal

a líbal její líc. – – –

Ne, nezlíbám: je pozdě! Plachý vše byl sen

jak oné lulky dým,

jenž kdo ví odkud k dívce byl, hle, zanesen

a – švarný šohaj s ním!...

Ach, pod horami v stínu stromů zelených

s ní nespočinu již,

ni prstem nepohraji v stuhách zpestřených –

ten druhý spíš – –!

Vždy odnáším já s prahu ,rájů ztracených’

jen v srdci tíž!